ROZHOVOR S IVANEM TROJANEM, SPOLUAUTOREM SCÉNÁŘE A PŘEDSTAVITELEM ZDEŇKA

Spolu s Davidem Ondříčkem a Jiřím Macháčkem ses podílel na psaní scénáře. Už od začátku, nebo až když jsi četl první verzi?
Myslím, že jsem četl až druhou verzi a až zpětně jsem se mohl podívat do té první. Řekl bych, že jsem se podílel až na tvorbě posledních dvou verzí.

Týkaly se tvé připomínky především postavy Zdeňka, nebo celého scénáře?
Snažil jsem se na scénář dívat jako na celek, a až potom prostřednictvím mé postavy. Šlo to ruku v ruce. To, že jsme se při psaní mohli na celý příběh dívat skrz své figury a zkoušet hned jednotlivé scény a obrazy, nám dost pomohlo při domýšlení detailů a vtipných point.

Jak ses k filmu vůbec dostal? Věděl jsi, že nějaký takový scénář vzniká?
Věděl jsem jen tolik, že David s Jirkou píší scénář a že chtějí, abych ve filmu hrál.

Napsal jsi nějakou scénu celou sám?
Například Shakespearovskou scénu Jana Třísky, kdy mluví ve verších.

Jak jsi na ni přišel?
Pracovali jsme v časovém tlaku, a proto jsme si dávali určité scény za domácí úkol. Já si vzal zrovna tenhle obraz. Do noci jsem se pak hrabal v Shakespearovi, kterého na rozdíl od kluků doma mám. Dokonce jsem si hrál i s překlady. Věděl jsem například o slavném Romeovi Jana Třísky, takže jsem dal do scénáře verše, které kdysi říkal v divadle. Je to slavný překlad Josefa Topola.

Jak na to Jan Tříska reagoval, vrátit se zpět skoro o čtyřicet let?
Myslím, že do téhle chvíle vůbec netuší, že jsem to napsal já, přestože jsme spolu od té doby několikrát mluvili. Pořád se těším, až si o tom popovídáme.

Postava Zdeňka není úplně záporná, na začátku chce dokonce vykonat dobro. Pak ale začne shodou nešťastných okolností padat do průšvihů, až se promění v dost morbidní karikaturu.
Snažil jsem se, aby nevypadal jako karikatura. Je to duševně chorý člověk, jehož nemoc se může pod psychickým tlakem zhoršovat, až dojde do stadia jako ve filmu.

Vlastně si neuvědomuje, co dělá, jedná nevědomě.
To je právě jedna z věcí, které jsem na jeho postavě spoludotvářel. Jde o jemné náznaky, že s ním něco není v pořádku, těch si ale divák možná hned na začátku filmu nevšimne.

Na konci filmu máš sólo ve formě Zdeňkova monologu, který působí až nebezpečně autenticky. Jak jsi scénu nacvičoval?
Jedná se o rozdvojení osobnosti, kdy se někdo projektuje do někoho jiného, ve filmu shodou okolností člověka, kterého všichni notoricky známe. Půjčil jsem si spoustu videokazet, z nichž jsem mohl vypozorovat vnější znaky téhle postavy. Dá se tedy říct, že jsem na figuru šel zvnějšku přes gesta, zvenku jsem se pomalu dostával dovnitř. Dokonce jsem strávil spoustu času před zrcadlem, což jinak považuju za nesmysl, protože to může vést k povrchnosti. Tentokrát to ale jinak nešlo.

Jak dlouho ti tento proces trval?
Monolog jsme psali s Davidem a jelikož se scéna točila až jako jedna z posledních, měl jsem celkem dost času dotvořit vše do definitivní podoby. Věděl jsem, že ve scéně musím mít čtyři až pět vycizelovaných záchytných bodů, mezi kterými pak můžu trochu improvizovat.

Setkal ses v životě s někým, kdo by podobnou chorobou skutečně trpěl?
Ne, tito lidé většinou končí v ústavech. Když jsem ale studoval DAMU, vzal nás profesor Kabát, někdejší ministr kultury, na psychiatrii, kde jsme měli možnost setkat se s nejrůznějšími psychickými poruchami.

David Ondříček říká, že tento film je mimo jiné o chápání hranic normálnosti. Myslíš, že jsme všichni trochu nenormální?
Podle mě je společnost přesycená vším možným, od reklamy až po nejnovější techniku. A my se pomalu vzdalujeme své přirozenosti.

Po roli v Samotářích, tvém prvním celovečerním filmu, ti David Ondříček svěřil další velmi bizarní roli. Zdá se, že jich pro tebe má zásobu.
Určitě jsem rád. Baví mě vystavět si sám roli, ve které v divácích vzbuzuju pocit normálnosti, a najednou přijde moment překvapení. Nerad bych se ale dostal do nějaké škatulky podobných postav. Například ve Smradech hraju úplně normálního tátu od rodiny, v Četnických humoreskách zase obyčejného četníka. Tím se to vyrovná.