ROZHOVOR S DAVIDEM ONDŘÍČKEM, REŽISÉREM, SPOLUAUTOREM SCÉNÁŘE A PRODUCENTEM FILMU JEDNA RUKA NETLESKÁ

Po filmech Šeptej a Samotáři je to tvůj první film, který není generační, jeho téma je nadčasové. Jak bys ho v krátkosti popsal?
Filmem se prolínají tři základní témata: příběh kluka, který nepodléhá obecným pravidlům světa, v němž žije, tlak doby na nás a otázka normálnosti a šílenství. Příběh vychází spontánně z nás. Když jsme se s Jirkou Macháčkem bavili o tom, co prožíváme, napadl nás nejdřív příběh Standy, který nevědomě řeší věci přímo a nesnaží se jako většina lidí kalkulovat. Není hloupý, prostě jen nechce přistoupit na pravidla světa. Později se nám do příběhu dostala i rodina, určitý kontrapunkt ke Standovi. Přes ní vidíme pokřivený obraz toho, jak nás vždy deformují doba, informace a životní tempo. Cítíme se pod tlakem, ale nevíme, jak se ho zbavit, a z toho vznikají bizarní situace. Někdo se snaží tomu nepodlehnout, jiný podlehne, zešílí a začne jednat nenormálně. A právě téma obecné normy, tedy co ještě považujeme za normální a co už chápeme jako šílené, mě zajímalo nejvíc.

Co jste se při debatách dozvěděli o sobě? Podléháte, nebo ne?
Určitě podléháme, a oba to pociťujeme na vlastní kůži. Například automaticky věříme jakýmkoli informacím, klidně i naprostým nesmyslům. Já sám třeba informacím o tom, jaká tenisová raketa nebo pilulky na hubnutí jsou nejlepší. A když se někdo, jako Jirka, stane mediálně známým, může tomu snadno podlehnout a sám o sobě si začít myslet, že je lepší člověk než ostatní. Obojí je nebezpečné. Film ale není o nás, spíš jsme si všímali ostatních. To je vždycky mnohem snazší.

Přesto se film, stejně jako tvé předchozí, odehrává v současnosti.
To je pravda, i když já sám se snažím být především režisérem budoucnosti. Chci, aby se každý můj film odehrával v blízké budoucnosti. Zajímá mě například, co budou lidi nosit za rok. Nebo jak se budou chovat. V tom je i tenhle film stejný jako Šeptej nebo Samotáři. U těch se to myslím povedlo.

A opět jde o černou, trochu hořkou komedii.
Ze Šeptej udělali komedii spíš lidi, já film myslel o něco vážněji. Samotáře zas okořenil svým sarkasmem Petr Zelenka, zatímco já se do filmu snažil vnést bláznivý humor. Ale je pravda, že šlo o komedie, stejně jako Jedna ruka netleská. Žánr černé komedie a míchání stylů mě baví. Kdybychom se totiž měli začít brát vážně, mohli bychom lehce zešílet.

Dá se říct, že jsi se svým třetím filmem definitivně našel svůj žánr?
Doufám, že jo, černé komedie mě baví. Mám rád lehce nerozpoznatelný humor. Filmu Jedna ruka netleská se někdo může smát od začátku až do konce, zatímco jiný se ani nepousměje. Vyhovuje mi humor, který není pro všechny. Možná to bude znít hloupě, ale mám rád elitářský humor.

Scénář jsi psal s Jiřím Macháčkem, jenž má taky velmi osobitý humor. Jak jste se při práci doplňovali?
Máme dost podobný smysl pro humor. Když se spolu bavíme, smějeme se tomu, co říká druhý. Můj humor je spíš nadvakrát, k vyjádření potřebuju víc času. Většina mých fórů je vtipných až později, když si člověk zpětně uvědomí, co se stalo. Jirka je naopak větší gagman daného momentu. Chytne přítomnost za pačesy a okamžitě udělá situační vtip. Než jsme začali psát, myslel jsem si, že Jirka bude fabulátor chrlící nápady, které já budu v klidu dávat dohromady. Bylo to ale spíš naopak.

Jiří Macháček i Ivan Trojan hráli nezapomenutelné postavy i v Samotářích. Myslíš, že jsi v nich našel své charakterní herce?
Určitě. Dokonce mám i rád, když má režisér své herce. Pořád cítím, že si s oběma mám co říct a že má pro nás smysl spolupracovat i dál. Jestli mi to dovolí námět příštího filmu, chtěl bych Ivana, který zatím hrál spíš toho druhého, obsadit do hlavní role.

Psali jste scénář přímo pro konkrétní herce?
Jirka s Ivanem byli jasní, jejich role jsou napsané na míru. Pomohlo nám, že s námi Ivan scénář dopisoval, takže jsme si některé scény mohli při psaní rovnou přehrávat. Je to výhoda pro režiséra, protože se mu pak na place nerozsype scéna, kterou si předtím určitým způsobem představoval jen v hlavě. Našli jsme tak momenty, kdy scénář nefungoval, a mohli je hned přepsat.

Ve filmu se ve velmi neobvyklé roli objeví i Jan Tříska. Jak jsi na něj přišel?
Znám ho už odmala, je kamarád mých rodičů. Jeho scénu včetně překladů Shakespearových her, v nichž Jan Tříska hrál koncem šedesátých let, celou napsal Ivan Trojan. Když jsem jeho roli četl, napadlo mě, že by ji měl zase hrát on. I vzhledem k její neobvyklosti ode mě asi byla drzost vzít telefon a jen tak Janu Třískovi zavolat, ale během let jsem se naučil věci neokecávat. Na rovinu jsem mu řekl, že pro něj mám něco, co by ho mohlo zajímat, a dal mu scénář do ruky. Druhý den mi zavolal a řekl: „Beru.“ To se mi na něm líbilo, je velký herec. Když ho role zajímá, bez řečí ji rovnou vezme.

Film sice nekončí happy-endem, přesto dává určitou naději. Věříš ty sám, že dobro nakonec zvítězí?
Určitě věřím, i když samozřejmě vím, že život nepřináší jen happy-endy a že často končí spíš smutně. Ale mám happy-endy rád, i ty vyloženě kýčovité. Líbí se mi třeba konec filmu Pravdivá romance, kdy hrdinové, kteří přežili všechny útrapy, sedí na pláži a za nimi zapadá slunce. Je v tom i dávka sarkasmu a iluze. Život je podle mě jako spirála. A záleží jen na nás, jakým směrem ji pootočíme.